Reklama
 
Blog | Filip Koubek

Poučení z koronového vývoje 1: Medvědí a prasečí roušky

Už se to zdá zapomenuté. Seděli jsme tehdy v práci/doma/v hospodě a sledovali, jak to v Itálii řádí. Když pak přišel první případ do Česka, zavládlo obecné zděšení. To bylo několik dnů předtím, než se otevřely galanterie, protože českým švadlenkám a krejčím docházely cejchy na roušky a gumy od trenek na jejich tkaničky. Ještě o něco předtím se ale nevěřilo, že koroňák dokáže dosáhnout břehů (letišť) Evropy a mělo se za to, že jsme safe. A někdy mezitím jsme málem ukamenovali prvního Čecha, kterému byl koroňák diagnostikován. A někdy později, jsme online sledovali každý tep srdce nebohého taxikáře se špatnou životosprávou, který se také koroňákem neboze nakazil. A ještě o dost předtím Čína vykoupila skoro všechny respirátory, co v Evropě zbyly a Češi pak vykoupili všechny bazary a inzeráty na šicí stroje a pak nám Čína prodala hromadu respirátorů a roušek pochybné kvality, které v krabicích s čínskou vlajkou na letišti před kamerami vítali se slzou politici.

To všechno už jsme skoro zapomněli. A to přesto, že jediným tématem roku 2020 byl nový koronavirus, zvaný koroňák. Západní svět, který už dávno zapomněl, jaké to je žít v neblahobytu, se letos točí jen kolem něj a považuje ho za to nejtragičtější, co existuje.

Jedním ze symbolů této respirační epidemie jsou roušky a respirátory. Těžko se totiž v našem na obraze zakotveném světě ukazuje jev, který způsobuje miniaturní buněčný parazit. Rouška tak ve zprávách reprezentuje skoro vše. Pokud by se jednalo o epidemii pohlavní choroby, asi by tak viditelný symbol neměla.

Zatímco ještě v roce 2019 by člověk s rouškou skoro vyvolal obecné opovržení a možná by ho ostatní i vytlačili z autobusu, teď jsme naplno zakusili, jaké to je. A to nehledě na předchozí rozsáhlé virové epidemie chřipky, při kterých nastavení lidí bylo spíš takové, že je hrdinské do práce dorazit i s horečkou a čím člověku bylo hůř a víc paracetamolu musel požít, tím větší hrdinu to z něj dělalo. Ne tak letos. Jen si vzpomeňte na březnové cesty metrem: každé zakašlání někoho ve vagonu hrálo děsivou notou na ušní bubínky ostatních lidí ve vagonu a pronikalo jim až do morku kostí (a tím nemyslím kovadlinku). Vzpomeňte na spoustu pomocných strážců veřejné bezpečnosti, kteří monitorovali prostor z oken a volali místní služebnu policie, když zjistili nějaký prohřešek proti hygieně. Ve světle druhé a třetí vlny je to už skoro zapomenuto. Roušky jsou tak symbolem roku 2020 a nesou s sebou řadu zajímavých projevů.

Jen málokterý prvek outfitu dokáže tak nabíledni ilustrovat smýšlení jeho nositele. Roušky ano.

Neotrkanému pozorovateli najednou všichni připomínali doktorky a doktory, požívající všeobecné váženosti. Nebo ještě lépe: sestřičky.

Mnoho žen s údivem zjistilo, jaké výhody přináší zpola zakrytý obličej a jak se s trochou představivosti mohou cítit některé ženy z kultury zakrývající tvář. Sousedé se přiznali, že roušky milují, protože si nemusí nasazovat zuby, když jdou ven.

Mnozí muži, kteří dřív tropili výtržnosti se zahalenou tváří, naopak náhle zjistili, že se vlastně už zahalovat nechtějí a v průběhu roku proti zakrývání nosu a úst protestovali.

Někteří – zejména ženy, ale roušku vzali za svou a rychle se přizpůsobili novému prvku ošacení. Emailem se posílaly střihy. Designéři v útlumu prodejů rychle naskočili do rozjetého vlaku, a kdo neměl roušku se skleněnými kamínky od Swardy, jakoby neměl žádnou. Kolegyně má roušku s vrchní vrstvou z krajky, což skoro všichni kolegové dosti klínovitě komentují. I ministr zdravotnictví měl zajímavé roušky. O jedné řekl, že mu ji věnovala ‚jedna slečna‘. „Jméno, řekněte jméno,“ říkal jsem si s odstupem času.

Ale roušky nosili i chlapi, často jen šátek ve tvaru komínu anebo roury, to protože působí sportovně. Jejich kamarádi ale přidali statement. Nemyslím tím jen barvy Sparta anebo Slavia (sparťanská rouška zcela jistě filtruje líp), ale i třeba nesmlouvavé „Fuck Covid“, zřejmě s ideou toho, že ta filtruje nejlíp. Později se toho chytili i politici, když zjistili, že logu jejich strany na tváři se fotografové jen těžko vyhnou.

Statement je ale vidět i ve způsobu, jak roušku nosíme. Už od března skoro všichni víme, že se na aktivní část roušky nemá sahat, protože při správném fungování koncentruje bacily. Mnoho z roztěkaných lidí si ji ale neustále upravuje a sahá na ni nebo ji naopak vdechuje do dutiny ústní.

A pak jsou tu nosálové. Ty mám skoro nejraději. Jsou to ti, jejichž nos sprostě kouká, rouška ho nezakrývá, protože končí pod ním. Většinou je to úmysl – pocit Chytré Horákyně, nebo možná Švejka. Na oko splnit požadavky, ale ve skutečnosti s tím vymést. Samozřejmě mezi nosály je i řada roztržitých, kterým prostě v zápalu činnosti sjede pod nos. Když vidím takového nosála nebo nosálku, vždy si vzpomenu na jeden kolující kreslený vtip, který nemohu vytěsnit z paměti a navždy bude jako cejch provázet mou vzpomínku na rok 2020.

Ještě hustší než nosálové jsou bradáčové. Ti se ani nesnaží dělat, že mají roušku na puse, ale prostě ji mají zespoda pod bradou.

Ale ani s normálním nošením roušky to není tak jednoduché. Často ji si lidé neumí nasadit správně. Buď ji mají naruby, nebo hlavou dolů, nebo, třeba jako předseda vlády, mají tkaničky určené kolem hlavy zavázané komicky za ušima.

V módě jsou ale i respirátory. Kdo ho v březnu měl, mohl zažít, jaké to bylo nosit jeansy v osmdesátkách. V inzerci se za jeden chtělo třeba i tisíc korun. Politici je měli. Když se ale ukázalo, že je mají a veřejnost ne, pocítili hněv společnosti. Proč oni ano, ale my ne. A tak se s nimi raději přestali ukazovat.

Každý respirátor má trochu jinou konstrukci a tvar a mění tak vzezření obličeje. Jsou respirátory, které z vás udělají medvěda, psa, mravenečníka anebo prase. Pohled na tak augmentované lidi je opravdu směšný. Nejen respirátor ale mění podobu nositele. Stačí třeba pochybné čínské respirátory se krátkými nekvalitními gumičkami a rázem z vás je, trochu ironií osudu, netopýr s odstávajícíma ušima. Tak, jako ostatně už jednou zmíněný AB.

Pak jsou tu roušky oprané nebo silně recyklované. Zejména různí pracovníci používají jednu jednorázovou roušku, třeba i půl roku. Než se rozpadne.

Vážnější je ale téma účinnosti respirátorů. Zatímco čínské respirátory nezavedených norem a pochybné kvality se sem valily v obrovských krabicích, čeští výrobci zůstávali nevyužiti. Z vlastní zkušenosti vím, že i když použitý materiál možná dostatečně filtruje, kvalita střihu a to, jak sedne na tvář, je největším problémem. I když podle nějaké „normy“ respirátor odfiltruje 95 %, ve skutečnosti je to výrazně méně, právě vzhledem ke škvírám, kterými proudí do úst a nosu nefiltrovaný vzduch. Další kapitolou jsou stále ještě používané respirátory s ventilem, které sice chrání uživatele, ale okolí minimálně.

Rouška lidem nepřipadala jako čumák, kterým se mění podoba jeho nositele do nějakého zvířete. Připadala jim jako náhubek. Jako něco, co jim bere svobodu, snad hovoří o svobodě projevu. Mnozí také okusili závan svého dechu, a to se jim také nelíbilo. Rouška, věc snad nejvíc viditelná z celého oblečení, tak do sebe pojala symbolický význam. Mnoha lidem přišla jako symbol zotročení a spoutání. Chtěli svá těla mít svobodná. Tílko, trenky, toť vše. Mnozí ale této symbolické hodnoty roušky zneužívali a neochotu slevit z vlastního komfortu skrývali za boj za svobodu projevu a boj proti náhubkům.

Rok 2020 nám tak nabídl výjimečnou zkušenost s respirátory a rouškami, doufejme, že v roce 2023 si na ni při chřipkové epidemii vzpomeneme.

Tento názorový útvar nevyjadřuje ani v nejmenším názor Redakce zpravodajství ČT ani názor redakce TV a Radia SBS.

 

Reklama

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama