Reklama
 
Blog | Filip Koubek

Omezenost na Marsu

 

Crew135 strávila dva týdny v simulaci pobytu na Marsu v americkém Utahu. Toto je ohlédnutí jednoho z účastníků.

 

Dobíhám k čtyřčlenné skupině stojící na červené půdě utažské pouště, abych stihl desetivteřinový limit samospouště profesionálního fotoaparátu narychlo umístěného na střechu terénního fordu. Jeden snímek rychle následuje druhý, na jistotu. Na pozadí se vyjímá válcovitý Hab a před ním unavená posádka, po dlouhé době zažívající, jaké to je cítit paprsky slunce přímo na tváři a nosit sice také těžký cestovní batoh, ale už ne batoh skafandru se systémy životní podpory pro astronauty.

Nikdo z naší posádky nepřijel ze své rodné země, což je tak trochu příznačné pro dnešní vědu a propojený svět. Přestože ale na každého čeká doma relativně zajímavý program, mnozí se z Habu netěší. Ať se ptám kohokoliv, většina by tu chtěla ještě zůstat. Čtrnáct dní dlouhá simulace měla tak trochu dvě etapy. Tu první, seznamující a objevnou, a pak tu druhou, ve které se obrátky pracovního nasazení neustále pohybovaly v červeném poli a týden tak utekl tempem světelného paprsku.

Zajisté, život v podivném stavení v ještě podivnější krajině Utahu je zajímavý. Je dokonce tolik zajímavý, že se nám nabízel i člen minulé expedice, že nám bude vařit a pomáhat, jen když ho necháme sdílet simulaci i s námi. V dvoutýdenních intervalech se v Habu střídají posádky a mnoho z účastníků se později rádo vrací. Čím to je? Dva týdny strádání si přece obyčejný člověk jen tak dobrovolně nevybere. Já ztratil 3 kila, pod očima mám kruhy, že by se na nich mohl Hurvínek houpat, už deset dní smrkám krev a mám popraskané rty, že se nemohu ani zasmát. Jenže zkušenost je to tak mimořádná, že člověk rád obětuje mnohé. Vzpomínáte na scénu z filmu Sama Mendese, kdy na krajinu osvícenou hořícími ropnými vrty plnou ohořelých aut a lidí padá déšť ropy a vojín Swofford se v situaci, která je jedna z nejhorších myslitelných, baví se svým velitelem. Velitel obklopen kouřem hořící ropy mu říká: „podívej se na to kolem sebe. Kdo něco takového v životě viděl…“

Reklama

Čtrnáct dní není mnoho a naše posádka si docela dobře rozuměla a užila i mnoho legrace. Jistě, mnozí dostáli své roli PhD nositelů nebo kandidátů a preferovali humor geeků, jiní se zase bavili jiným typem humoru a někteří bruslili na tenkém ledu sarkasmu. Za čtrnáct dní jsme si ale ještě nestihli začít lézt na nervy, přestože ke konci už jsme se začínali dostávat do jakési rutiny.

Denní starosti se také kompletně změnily. Dva novináři na palubě sice z podstaty své profese museli být jednou nohou v realitě a nemohli se zcela oddat simulaci, přesto ani jeden z účastníků nemohl příliš komunikovat ven. Vzhledem k zásobám potravin i vody nepotřeboval nakupovat a, slovy účastníků jedné z předchozích expedic, ani vytahovat platební kartu z peněženky. Od 6 hodin odpoledne jsme den co den připravovali reporty a od 7 pak komunikovali s řídícím střediskem. Většinou se komunikační okno uzavřelo v 9 hodin a pak rychlá večeře a znovu do práce. Jídelníček z mrazem sušených ingrediencí byl také předvídatelný a vlastně poměrně jednotvárný. Nikdo neškrábal brambory ani mrkev. Snídaně byla každý den stejná, ovesná, lišil se jen poměr slanosti, podle velkosti dlaně zrovna vařící. V podstatě ubíjející rutina a monotónnost, která by se v dlouhodobějším rozsahu projevila o poznání výrazněji. Ale také jistota. Jasný rozvrh, jasný jídelníček, jasně dané role i úkoly. Záznam dat z experimentů, kromě měnících se hodnot, také předem daný a naše role tak vlastně roboticky naplánované. S Ondřejem jsme diskutovali o tom, zda je pak potřeba do kosmu vysílat lidi, kteří s sebou nesou nesmírné množství komplikací, a nenahradit je podstatně skromnějšími roboty, drony nebo dálkově řízenými nástroji. Odpověď většinou spočívá nejen v tom, že lidé si prostě chtějí dokázat dopravit své soudruhy dál, ale také v přizpůsobivosti a variabilitě člověka a jeho uvažování.

Velikost naší posádky připomíná jednotku vojenskou. Z nějakého důvodu je to nejmenší počet lidí, kteří vlastně tvoří efektivní skupinu. S vojáky má naše mise společných ale i několik dalších věcí. Kromě již zmíněné rutiny a jasného programu je to neochota k návratu. Někteří vojáci se po návratu z mise těžko začleňují zpět do společnosti a běžného života. Vzpomeňte na kapitána Willarda ve filmu Francise Coppoly, který se také nechtěl vrátit. Takových případů je ale mnoho.

Proč se nám tedy teď nechce domů, a proč se po deseti dnech od konce experimentu dozvím, že by se někteří členové chtěli vrátit? Přes to, že denní rutina se měla stát ubíjející, potkávání stále týchž obličejů, řekněme, složité, pobývání v omezeném prostoru neinspirativní a pojídání stejné stravy nezdravé, je tu jedna věc, kterou, nehledě na redukci člověka na jeho základní životní potřeby, podvědomě prožívali všichni. Je to jistota, již s dlouhým předstihem naplánovaný čas a omezený prostor Habu účastníkům nabízí. Je to jistota toho, že v podstatě nemůže přijít mnoho možností. S omezenými zdroji a s omezeným prostorem škála výběru prostě příliš široká není. Vždyť i reální astronauti, pokud se vydávají do volného prostoru, musejí mít téměř každý úkon naplánovaný a procvičený.

Z dob studií si pamatuji paralelu mezi Arthurem Rimbaudem a o něco starším Julesem Vernem. Zatímco Opilý koráb se jen tak potácí v širém nekonečnu, Verne vždy směřoval svoje cesty do omezeného a hlavně prozkoumatelného světa. A to je jedna z věcí, kterou si v Habu dokonale užijete. Omezený svět s celou jeho omezeností a jistotou z toho vyplývající. Sice jde, tak jako v případě Verneovek, o výjimečné dobrodružství, přesto je zde ale implicitní faktor omezenosti a prozkoumatelnosti. Dokáži se představit, že po několika měsících bychom vybrousili rutinu k dokonalosti, podařilo by se nám najít ideální místo pro každý kus nádobí i navrhnout nejlepší řešení pro skládací lůžka. Bezpečný Habitat v nebezpečném vesmíru. Pelíšek lidí, kutilova dílna, malý úkryt v koruně stromu, gestalt, konečno. Není to prostředí, po kterém toužíme?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama