Reklama
 
Blog | Filip Koubek

Luxus na Marsu

V plechovce od tuňáka jsme už zakonzervováni přes deset dní. Už se tu dokážeme, i přes všechny nástrahy, pohybovat po tmě. Víme, jaký zvuk vydávají jednotlivé systémy a jaká část stolu bude v různou denní dobu osvětlena kulatými okny. Už to tu bereme za svůj prostor. Tak moc si člověk dokáže zvyknout za pár dní. Když si ale člověk na něco zvykne v horizontu let, stane se z toho skoro standard. A o to bolestnější pak je, když o některé standardy přijdeme.

A tady, v bílém válcovém Habitatu o dvou podlažích, to člověk cítí ještě silněji. Zkuste si redukovat životní potřeby na řekněme životní minimum. Postel? Luxus. Teplé jídlo, teplá sprcha, soukromí? Luxus. Čerstvá zelenina, maso, ticho, prostor, čerstvý vzduch, různí lidé, sluneční světlo? Luxus.

Luxus anebo nutnost? Zkuste se o ně připravit, pak uvidíte. Když člověk přijde o nějaký ze svých dlouhodobých standardů, pozná, že to vlastně není jen tak samo sebou, ale že jde o luxusní zboží. Moje dnešní dvouminutová sprcha, kterou máme v této délce povolenou jednou za tři dny, byla skvělá. Máme tady i malá neotvírací okna, takže i vidíme slunce. To všechno jsou položky, které nemusí být samozřejmostí, a musíme si jich vážit. Vzpomeňte si na svůj první studentský byt. Malými okny ze sníženého přízemí skoro nebylo vidět a o paprscích slunce si člověk jen tak mohl nechat zdát.

Jsme v Utahu, což je překrásný stát uvnitř Ameriky. Když už potkáte auto, tak je to V8 respektuhodného obsahu. „Po mé zkušenosti s Amerikou bych na trh uvedl řetězec Drive-In toalet, protože to je už snad poslední služba, která na trhu Drive-In chybí,“ říká architekt Ondřej Doule. Mnozí lidé vidí svého stereotypního Američana jako někoho, kdo nerad vystupuje ze svého auta a raději se vyhýbá pohybu. „Mně tady nejvíc ze všeho chybí pohyb,“ říká pěstitelka zeleniny v kosmických podmínkách Lucie Poulet. „Zjistila jsem, že mi teď stačí daleko méně spánku než normálně, protože se moc nepohybujeme,“ dodává od svého notebooku.

Reklama

Habitat má jednu společnou místnost pro stravování, práci i socializaci a od pracovní desky do kuchyně je to opravdu jen pár kroků. „Největší luxus tady je určitě ta kuchyň. Je plně zařízená a dobře vybavená,“ říká Lucie, která před několika dny pekla ze sušených surovin narozeninový koláč. „A pak ještě toaleta, sice se čas od času ucpe, ale jinak je to určitě luxus,“ dodává specialistka vesmírného skleníku.

Do společného prostoru vedou jedny super-příkré schody z laboratoře a šestice dveří z miniaturních kabin, z nichž ta co patří veliteli disponuje oknem, ale v ostatních je bez umělého osvětlení hluboká tma. Z jedné takové právě vystupuje vědecká novinářka žijící v Londýně, Tereza Pultarová. „Mně tady nejvíc chybí měkká postel. Na té karimatce se prostě nemohu pořádně vyspat,“ říká Tereza zavírající dveře od relativně velmi hlučné kabiny.

Zároveň se ze své kajuty objevuje Elif Oguz, palubní vědkyně. Pokud ráno otočíte kohoutkem, ozve se řezavý zvuk vodního čerpadla prostupující tenké stěny Habu podobně jako ultrafialové světlo atmosférou Marsu. Elif vadí hygienické zázemí, ve které se musí šetřit vodou: „Schází mi neomezená sprcha, dvě minuty jednou za tři dny jsou málo. I záchod je tu špatný.“

Vesmírný architekt Ondřej Doule se na otázku zbytnosti a luxusu dívá ze svého úhlu. Přestože jako velitel skupiny obývá jedinou ložnici s oknem, jeho odpověď není až tak překvapivá: „Nejvíc mi schází prostor, zejména ten privátní.“ Ondřej disponuje vlastními návrhy pro kosmické podmínky a zrovna se dívá z okna velikosti střílny ve společném prostoru. „Luxusní tady v Habitatu v Utahu je ten výhled. Záleží ale, k čemu svoji otázku vztahuješ,“ relativizuje Ondřej.

Elif ale s šálkem překapávané kávy, tím palivem intelektuálů, oponuje: „Podle mě je největším luxusem tady to, že každý máme svou místnost.“

Když přemýšlím o tom, kde je vlastně hranice mezi nezbytností a luxusem, nenacházím jasnou odpověď. Rozhodně ale stojí za to občas se vzdát některého ze svých standardů, abychom opravdu poznali jeho hodnotu. Pokud do toho jdeme dobrovolně, nemůžeme ztratit, jen získat.

Tereza si mezitím připravuje snídani. Má naklíčenou čočku a při snídani nám vysvětluje, že je to to nejlepší, co existuje, prostě baby protein. „Jako luxus tady určitě beru tuhle svoji čočku. Počítala jsem s tím, že tu nebude čerstvá zelenina, která je pro mne podstatně důležitá. Vzala jsem si tedy svou a naklíčila ji,“ říká Tereza.

Když položím otázku sám sobě, nevadí mi ani tak, že nemáme skoro žádný prostor pro sebe sama. Američtí vojáci namačkaní ve vojenských Herkulesech to řeší sluchátky se svou oblíbenou hudbou. Omezení vlivem nedostatku vody nejsou podle mě nijak dramatická. Vysoká hladina hlučnosti dopovaná otravný čerpadlem uprostřed obytné místnosti se dá vydržet. Slunce také občas nakoukne malým oknem v kruhovém rámu.

Když ale pomyslím na největší křivdu, která by mě čekala při cestě na Mars, byl by to asi vítr ve tváři. Ten symbol volnosti na Zemi, kde můžete jet jen tak do přírody, bez skafandru, jen ve vlněném tričku. Symbol cesty pro námořníky a dobrých časů pro majitele větrných elektráren. Vítr a volnost pohybu, kterou s sebou nese. A co je tady největší luxus? Tak na to odpovím jasně. Internet. Jinak bych vám asi nenapsal, ne?

Vyhledávání

Tip: Vyhledávejte dle autora pomocí autor: autor:”Erik Tabery” další tip

Výsledky vyhledávání

Hledám o sto šest
Vyskytla se chyba, zkuste to znovu.
Reklama