Reklama
 
Blog | Filip Koubek

Fine dining na Marsu

Skupina vědců z různých částí světa a z větší části i Česka si v praxi vyzkoušela, jaká je marťanská všednodennost. V krasochvěvné, do červena zbarvené poušti amerického Utahu se uzavřela na dva týdny do Habitatu Mars Desert Research Station vědecké společnosti Mars Society.

Přichází Marťanská bouře, dnes dveře Habu neotevřeme. Alespoň bude dostatek času si uvařit.
Důstojnice pro skleník na Marsu právě připravuje snídani. Ovesnou kaši. Stejně jako včera a předevčírem. A zítra. Ze sušených surovin, kterých je naše skříň plná. Proces přípravy všech pokrmů je podobný. Buď vše smícháte ve velkém hrnci, anebo zvlášť hydratujete jednotlivé ingredience a snažíte se je upravit tradičním způsobem. Většina surovin si je dost podobná, ale dají se čichem rozeznat. Sušené kuřecí maso ale přesto na první pohled připomíná sušené broskve.


K obědu pak následuje opět pokrm ze sušené zeleniny a neobvykle nesušené, ale konzervované maso.
Potraviny, stejně jako lidské tělo obsahují převážnou částí své hmotnosti vodu, a ta je samozřejmě velmi těžká. Doprava jednoho kilogramu zátěže do kosmu je astronomicky drahá a myšlenka stojící za zbavení potravin vody je tedy jednak z ekonomických důvodů. Druhou stránkou věci je samozřejmě požadovaná trvanlivost potravin, která se musí počítat ne na měsíce, ale na roky. Dehydratací potravin speciální metodou sušení mrazem se potraviny uchovají v maximální možné kvalitě celou věčnost potřebnou pro meziplanetární lety. Dodáním vody v cílové destinaci a po cestě se z podivných koncentrovaných křupavých útvarů stane opět masa podobná surovinám, které známe ze země. Podle některých se dokonce v sušené zelenině zachová více živin než v zelenině podtržené a dovážené přes půl světa na spotřebitelský trh.

Reklama


Elif, vědkyně posádky, často vaří. Přestože nyní žije ve Skotsku, pochází z Turecka a zná spoustu zajímavých receptů, které jsou pro naši posádku neobvyklé. „Dnes dělám pórek s cibulí, mrkví a rajčaty a jako hlavní chod máme rýži s krůtím masem nebo konzervovaným lososem.“ Eli sype další dávku sušených surovin do nerezového hrnce: „Vlastně se na to dá zvyknout. Stejně si ale ráda namažu tortillu čokoládovou pomazánkou.“
Tereza je palubní žurnalistka a ta se naopak čerstvé zeleniny už nemůže dočkat: „Myslím, že se kosmonautům nechce jíst jen kvůli stresu z přepracovanosti, ale také protože ta jídla prostě moc nechutnají.“ Samozřejmě, nikdo z nás není zkušený kuchař z dehydrované stravy. „Asi bychom měli tu sušenou zeleninu namáčet daleko dřív. Je to jako s čočkou, čím dřív se namočí, tím míň zažívacích problémů způsobuje,“ říká Tereza.

 

Stravování ve vesmíru má ale i své psychologické aspekty. Ukázalo se, že někteří lidé odmítají dlouhodobě jíst sušenou stravu. Lucie právě provádí experiment s pěstováním rostlin pod LED osvětlením. Rostlinky pouze pod slunečním světlem se mi zdají větší. „Rostlinky nejsou větší, jen vyšší a to není dobře. Vytahují se za světlem a pak nejsou dost silné,“ říká Lucie. Z předchozího pokusu si prohlížím salát, který neudržel váhu svých lístků a povaluje se po zemině. „Pěstování vlastních potravin je bezpodmínečné pro dlouhodobý pobyt na Marsu, ale posádce zároveň dodává lepší morálku. Určitě si dáte raději čerstvé, než sušené rajče,“ říká Lucie a spouští zavlažovací systém.
Velitel jednotky Ondřej nevychází z úžasu a hlasitě chválí každý chod: „takhle dobře doma rozhodně nejím. Opravdu mi tu chutná.“ Tereza je ale podezřívavá: „to by mě zajímalo, co tedy jíš doma…“


Já musím jen dodat, že všechno je tak trochu same but different. Oslavovali jsme tu několikery narozeniny a to včetně svátečního koláče. V zásobě máme ještě sušenou šlehačku a pár dalších laskomin. Přejmenoval jsem proto Mars Desert Research Station na Mars Dessert Research Station.